Součástí mnoha domácností jsou i nejrůznější zvířecí mazlíčci. Ať již sdílíte domov se psem, kočkou, morčetem, králíčkem, papouškem či jinými živočichy, je pravděpodobné, že jsou její důležitou součástí. Často nám pomáhají nejen lépe snášet běžné starosti každodenního života, ale také nám pomáhají v okamžicích, kdy procházíme těžkým životním obdobím. Není se proto čemu divit, že si k nim vytvoříme často velmi silné citové pouto. Jenže bohužel život našich domácích miláčků netrvá věčně.
Proč nás ztráta domácího mazlíčka tak bolí?
Vzhledem k tomu, kolik potěšení, radosti a často také útěchy nám domácí mazlíčci přinášejí, je pochopitelné, že jejich ztráta je ve většině případů emocionálně náročná. Naše zvířata se stávají součástí naší rodiny, poskytují nám bezpodmínečnou lásku a podporu, což je něco, co se nám z mnoha jiných míst nedostává. Jako příklad stačí uvést nadšení, s jakým nás vítají, když se vrátíme domů. Nezáleží na tom, jestli jsme byli pryč dvě hodiny nebo dva dny, jejich radost a láska je vždy stejná, jako bychom byli celý jejich svět. Mnoho lidí potřebuje cítit tuto lásku a vědět, že je něco vnímá tak jedinečným způsobem. I proto je pro nás tak bolestivé, když o svá zvířata přijdeme.
Těžké rozhodnutí o uspání
Smutek po ztrátě domácího miláčka je vždy velký. Po eutanázii ale bývá často o něco větší, než po přirozeném úmrtí. Je to pochopitelné. Všichni si přejeme, aby smrt našeho mazlíčka nastala přirozeně, když je ve zralém věku, i když se nám vždycky zdá, že jejich život je příliš krátký. K pocitům smutku se totiž po eutanázii často přidává i pocit viny. I když si podvědomě víme, že uspání je často správným rozhodnutím, protože náš miláček už nebude trpět, trápí nás, že jsme to vlastně byli my, kdo rozhodli o jeho smrti. Pocit viny pak často bolest a smutek ještě prohlubuje.
Nepochopení okolí
Lidé, kteří domácí mazlíčky nevlastní, často nechápou, jak moc je ztráta zvířecího člena rodiny těžká a smutná. Samozřejmě nelze srovnávat ztrátu milovaného domácího mazlíčka a ztrátu milované osoby. Nutné je ale říci, že pro mnoho lidí je obojí velmi těžké. Nelze ani univerzálně říci, že smrt domácího mazlíčka způsobuje menší zármutek než smrt člověka. Záleží samozřejmě na konkrétním vztahu k danému zvířeti i na tom, v jaké fázi života se my sami nacházíme. Jinak se se smrtí vyrovná mladý člověk, který má spoustu zájmů či přátel, a jinak starší osoba, pro kterou byl čtyřnohý tvor jediným životním společníkem.
Jak „správně“ truchlit za domácího mazlíčka
Stejně jako smutek po úmrtí blízkého člověka, i vyrovnání se se ztrátou domácího mazlíčka vyžaduje čas. I v tomto případě většina lidí prochází postupně pěti různými fázemi smutku, které popisuje model Kübler-Rossové, tedy popření, hněv, smlouvání, deprese a smíření. U každého z nás ale doba trvání jednotlivých fází i jejich způsob může být zcela odlišný.
„Fyzické památníky“ jsou jedním z nejjednodušších způsobů, jak si domácího mazlíčka připomenout. Ať už se jedná o vytvoření skutečného místa jeho posledního odpočinku, ostatně obliba zvířecích hřbitovů stále roste, nebo „jen“ vzpomínkové knihy plné fotografií. V neposlední řadě mějte na paměti, že si nemusíte hned pořídit nového mazlíčka. A i když si ho časem možná přirozeně pořídíte, uvědomte si, že každé zvíře i vztah s ním je jiný, jedinečný.
Zdroj: health.clevelandclinic.org
